„Haló?“ zvedl Jacob telefon. „Tady dům Swanových.“
   Zkoumavě jsem se na něj podívala.
   „Charlie není doma,“ odmlčel se. „Je na pohřbu.“
   „Jacobe!“ naštvaně jsem po něm šlehla pohledem. „Kdo to je? Dej mi ten telefon!“ křičela jsem. Ale Jacob se k ničemu neměl. Chvíli bylo ticho. „Zemřel Harry Clearwater“ informoval volajícího. Potom mi bezeslova podal sluchátko. Váhavě jsem ho vzala.
   „Haló?“
   „Bello?“ zašeptal sotva slyšitelně volající.
   Zalapala jsem po dechu. Nohy se mi podlomily a já se sesunula na podlahu. Ten sametový hlas jsem nemohla nepoznat. Tak moc jsem ho chtěla slyšet. Kvůli tomuto hlasu jsem skočila z útesu. Kvůli němu jsem chtěla tu motorku. Kvůli němu jsem dělala všechny ty bláznivé věci, jen abych slyšela ten nádherný sametový hlas. A teď jsem ho slyšela, ne ve své hlavě, ale v telefonu. A nebyla jsem schopna ze sebe vydat ani hlásku. Jen jsem lapala po dechu, v očích slzy.
   „Bello?“ ozval se znovu, tentokrát hlasitěji. Jeho hlas zněl ustaraně.
   „Edwarde?“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil.
   Jacob naproti mě zavrčel. Nevnímala jsem ho. Byla jsem naprosto hypnotizovaná hlasem, který jsem tak dlouho toužila slyšet.
   „Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward něžně.
   „Ne. Nejsem.“ zavzlykala jsem.
   „Co se stalo?“ zděsil se.
   „Co se stalo? Za to všechno můžeš ty!“ obvinila jsem ho. „Odkopnul jsi mě a zmizel. Nechal jsi mě v lese. to se stalo! A ty se ještě ptáš, jestli jsem v pořádku.“ křičela jsem na něj do telefonu. Všechen vztek a zoufalost posledního půl roku jsem vložila do těch slov. Tohle se mi vůbec nepodobalo, ale události poslední doby na mě pomalu doléhaly a já prostě ztratila nervy.
   „Bello, promiň.“ zašeptal zmučeně. Naprosto jsem si dokázala představit jeho kajícný výraz.
   „Promiň? Promiň?!“ pokračovala jsem ve výlevu vzteku. „Opustil jsi mě. A teď, po půl roce, zavoláš a myslíš si, že to všechno spraví obyčejné promiň?“ zoufalý hlas mi vztekem přeskakoval.
   „Ne. To si nemyslím.“ odpověděl smutně. „Já...“ odmlčel se. „Nechtěl jsem odejít. Ale musel jsem. Kvůli tobě. Chtěl jsem, abys byla v bezpečí. Abys měla šanci na normální život. A to se mnou nejde. Ani jedno ani druhé. Proto jsem musel odejít. Stálo mě to veškeré sebeovládání, abych odešel. A ještě větší, abych se nevrátil. A pak mi Rosalie řekla, že tě Alice viděla skočit z útesu. Chtěl jsem vědět, že se mýlila. Že jsi v pořádku. Kdybys nebyla... já... jel bych do Itálie k Volturiovým. Žádat o smrt. Nemohl bych žít s vědomím, že jsi mrtvá. Dával bych si to za vinu. A s takovou vinou bych nemohl existovat.“ jeho hlas byl tichý.
   Byla jsem šokovaná jeho přiznáním. Neschopna slova jsem seděla na podlaze v kuchyni, opřená o kuchyňskou linku a polykala slzy. Jacob mě s obavami pozoroval. V očích měl milion otázek, ale ani jednu nevyslovil.
   „Bello?“ přerušil Edward ticho v telefonu. „Miluji tě a už to bez tebe nevydržím. Jedu domů.“
   Chtěla jsem odpovědět, ale z úst mi nevyšel žádný zvuk. Chtěla jsem říct: „Taky tě miluju. Vrať se do nejdřív. Prosím.“, ale hlasivky mi vypověděly službu.
   Edward čekal. Když jsem neodpověděla, zašeptal. „Dej mi pár dní. Potom už nás nic nerozdělí. pokud teda nebudeš o to stát ty.“ V telefonu se ozvalo cvaknutí, jak zavěsil. Sluchátko mi vypadlo z ruky a zhroutila jsem se v slzách na podlahu.